2. Grimmauldovo náměstí 12

Uff, nečekala jsem, že vrátit se do psaní bude taková fuška, musela jsem všechno pečlivě slovo od slova znovu přečíst, abych věděla, jak jsem vlastně chtěla pokračovat.

Snad už to bude jen a jen svižnější, ona lenost je taky pěkná mrcha a zatočit s ní dá mnohdy hodně práce.

Doufám, že se kapitola bude líbit a budu ráda za komentáře. {#emotions_dlg.cute} Ty totiž dokáží povzbudit při psaní. Úžasný

P.S. Omluvte případné chyby, jsou tu 40° vedra a můj mozek odmítá jakkoli myslet. {#emotions_dlg.tired}

Z kuchyně se ozýval podivný šramot podobný zloději, co se vkradl uprostřed noci do domu, aby něco ukradl. Ale jak se brzy ukázalo, žádný zloděj to nebyl.

Harry nedbaje na výnos o omezování používání kouzel do sedmnácti let, vytáhl hůlku zpod polštáře, kde jí stále schovával a připravil se do bojové pozice. Hned ho totiž napadlo, že by to mohli být Smrtijedi v čele s Voldemortem. Ale Voldemort do domu vůbec nemohl, protože byl chráněn obětí své matky. Jenže co kdyby jen přeci se mu nějak vejít do domu podařilo? Než však stačil Harry cokoliv udělat, otevřely se dveře do jeho pokoje a vešlo osm lidí, které Harry neznal. Respektive skoro všechny, mezi hloučkem neznámých Harry uviděl známé tváře. Usmál se, jakmile spatřil Moodyho a Lupina. Teprve teď hůlku sklonil. Ale stále se na všechny díval nedůvěřivě s jistým odstupem. Opatrně, aby to nebylo velmi náhlé, promluvil. Přeci jen co kdyby, že?

„Remusi?“ zeptal se opatrně. Remus se na něj usmál a pokýval hlavou.

„Jistěže jsem to já Harry. Jak jinak bych věděl, že Tichošlápek, Dvanácterák a Červíček jsou Pobertové? Hm?“ zeptal se Harryho a přitom mu poskytl důkaz, že je to skutečně on. Harry se na oplátku usmál a zastrčil hůlku bezpečně do kapsy u kalhot.

„Co tu všichni děláte? A kdo jsou ti ostatní lidé?“ zeptal se hned Harry. Remus zvedl ruku, naznačujíc tak aby Harry svůj příval otázek omezil. Ten tedy zmlkl a čekal, co mu Lupin řekne.

„Ti lidé, jak jsi je nazval, jsou členové spolku, který bojuje proti Ty-víš-komu. Ale teď není času nazbyt… musíme tě odvést do bezpečí, Ty-víš-kdo našel nějaký způsob jak prolomit tvou ochranu na tomto místě. Sbal si všechny věci a nic tu nenechej… tady to již není pro tebe bezpečné. Už se sem nikdy nevrátíš, rozuměls mi Harry?“ domluvil Lupin s vážností v hlase a s naléhavostí, Harry si moc dobře uvědomoval vážnost situace a tak bez jakýkoliv námitek přikývl a začal se rychle balit. Nic zde nenechat, jak byl rád, že se sem už nikdy nevrátí, i když to je za takovýchto ošemetných okolností. Sbalený byl ani ne do půl hodiny, moc toho tu stejně neměl… ale nenechal tu absolutně nic ani ve své tajné skrýši. Jakmile byl sbalený a nachystaný, vzal si svůj kufr i s Hedvičinou klecí a Kulovým Bleskem následně odešel do kuchyně.

V kuchyni již na něj všichni čekali… byli rozmístěni po celé kuchyni, jelikož nebyla zrovna největší. Harryho zvědavost ale byla velmi silná a tak se nakonec opět zeptat, kdo že jsou ti ostatní členové toho jakéhosi spolku. Remus se usmál, tušil, že se Harry nakonec zeptá a tak začal s představováním.

„Toto je Kingsley Pastorek, je bystrozorem na Ministerstvu kouzel,“ ukázal na černého muže ve fialovém hábitu s fialovým kloboukem na hlavě… Harry si s ním potřásl rukou a usmál se, chtěl se jej zeptat na plno věcí, ale Remus představoval již dalšího člena.

„Dál… toto je Mundungus Fletcher,“ představil menšího muže, jenž byl zahalený do černého hábitu, měl černé vlasy, tmavé oči, jež měly zvláštní pohled. Harry z něj neměl moc dobrý pocit. Než se však stačil nad tím pořádně zamyslet, Remus pokračoval: „A toto jsou dvojčata Sumer a Kate Moonreovy, pracují na ministerstvu kouzel v oddělení záhad.“ Tyto dvě mladé ženy na chlup stejné, působily dosti příjemným dojmem, tvářily se přívětivě a obě se usmívaly. Sumer měla blonďaté vlasy s růžovým melírem a vlasy se jí jemně vlnily do půli zad, naopak její sestra Kate měla sice také blonďaté vlasy avšak bez melíru a vlasy vlnící se po ramena. Obě měly přívětivé, blankytně modré oči s veselými jiskřičkami. Harry z nich měl dobrý pocit, usmál se na ně a každé jemně políbil ruku, tím obě ženy uvedl do užaslého úsměvu.

„Ariana Brumbálová, sestra profesora Brumbála,“ představil postarší ženu, měla černé vlasy, přívětivé tmavě modré oči, tenké avšak červené rty, jež se na Harryho usmály a pozdravily. Harry i tentokrát ženě políbil ruku na přivítanou.

„A toto…“ pokračoval Remus, „je Quietus Snape. Mladší bratr profesora Snapea.“ Harry si prve muže nevšiml, až když se dvojčata rozestoupila, stanul Harry tváří v tvář mladšímu Snapeovi. Jeho prvotní šok vystřídala nechuť a opovržení. Už chtěl něco odseknout, ale Remus jej zadržel svými slovy.

„Harry, nesuď podle jména a vzhledu! Quietus je jiný než jeho bratr, věř mi, je jeho pravý opak.“

Quietus byl o pár centimetrů menší než jeho starší bratr, na rozdíl od něj Quietus se usmíval, temné oči mu prozařovaly štěstím a radostí. Bylo hned poznat, že není jako jeho bratr. To Harryho uklidnilo.

Všichni byli představeni a tak se mohli zabývat Harryho bezpečím. Remus pokynul všem lidem a společně se vydali na Dursleyovic zahradu, ještě stihl zmenšit Harryho věci a strčit si je do kapsy. Na zahradě kolem Harryho všech osm lidí utvořilo kruh, než se Harry stačil na cokoliv zeptat, Remus začal podávat instrukce.

„Kate, Sumer a Moody se přemístí jako první, aby zajistili bezpečné okolí. Následně se přemístíme my ostatní a ty Harry s Quietusem se přenesete pomocí přenášedla. Quietusi, máš ho?“ zeptal se, na to Quietus šáhl do kapsy svého hábitu a vytáhl zlatý malý prstýnek. Harry z toho blyštivého prstenu nemohl zpustit oči, něco jej k němu táhlo, jen nedokázal říci co, užuž se chystal natáhnout ruku a sevřít onen prsten ve své dlani, ale v tom okamžiku se dlaň, na které byl prsten, zavřela a blyštivý prstýnek tak schovala. Harry se jakoby probudil z transu, zatřepal hlavou a soustředil se na to, co říkal Remus, bohužel slyšel už jen konec věty: „…dobře, takže můžeme.“ Na to se začali pomalu přemisťovat. Až byli na zahradě jen mladý Snape a Harry.

„Není škoda z takového prstenu udělat přenášedlo?“ zeptal se.

„Věř mi, že je, proto to přenášedlo není. My dva se přemístíme.“

„Ale… všichni to poznají!“

„Harry… neboj se, nepoznají to, mám zvláštní schopnosti, takže to bude vypadat, jakoby jsme použili přenášedlo…“

„Tak proč ten prsten? Proč celé tohle divadlo?“ nechápal Harry. Quietus se na chlapce usmál a odvětil.

„Je to snubní prsten Harry. Magicky upravený… a navíc o mých schopnostech nikdo neví,“ vysvětlil, na to Harryho chytil za ruku a neslyšně se s ním přenesl.

***

„Harry!“ Než se jmenovaný mohl ohlédnout, kdo to na něj volal, skočila mu kolem krku Hermiona a pevně jej objala. Po prvotním šoku ji Harry objetí opětoval.

„Rád tě vidím Hermi, chyběla jsi mi,“ usmál se na ni Harry a mírně se od ní odtáhl, Hermiona mu úsměv opětovala, ukončila objetí a o pár kroků od něj ustoupila, na rtech stále maje úsměv. Než se Harry stačil zeptat, jak si dosud užívala léto, ozval se mu za zády Sirius.

„Harry… konečně jsi tady, rád tě opět vidím!“ usmál se na Harryho a v očích mu svítila radost. Harry místo odpovědi pevně Siriuse objal. Když jej pustil, Sirius se slovy, „pojď, ukážu ti tvůj pokoj“ zamířil ke schodům do vyšších pater, Harry na nic nečekal a následoval svého kmotra. Hermiona mezi tím odběhla neznámo kam. Jakmile vstoupili do druhého patra, zamířil Sirius dlouhou tmavou chodbou doleva, míjeli několik dveří, než se před jedněmi zastavil, otevřel je a vešel dovnitř, Harry jej následoval.

„Tak tady je tvůj pokoj, doufám, že se ti bude líbit, kdyby se ti však cokoliv nezamlouvalo, můžeš to tu přetvořit k obrazu svému, ale pokud budeš potřebovat využít magii, dej raději vědět mně nebo Remusovi. I když je toto místo velice dobře chráněno, nezletilí kouzelníci Ministerstvu ani tak neuniknou a ty bys měl zbytečné problémy,“ usmál se na něj hřejivě a již chtěl odejít, když jej Harry zastavil.

„Počkej Siriusi.“ Ten se otočil a zahleděl se na svého kmotřence s nevyřčenou otázkou v očích. Harry se trochu ošil, než promluvil.

„Měl bys chvíli čas? Rád bych si s tebou popovídal o mých rodičích, téměř nic o nich nevím…“ v hlase s dávkou smutku svěsil nepatrně ramena, nedokázal ani dokončit větu. Silně proto stiskl ruce v pěst snaže se nerozbrečet. Sirius k němu přistoupil blíže a dal mu ruku na rameno v konejšivém gestu.

„Tak málo času jsi s nimi strávil…“ odmlčel se na chvilku, než pokračoval, „sice teď něco mám, ale za dvě hodiny si s tebou rád popovídám, pokud budeš chtít, mohu ti ukázat i plno svých vzpomínek, které mám na Lily a Jamese,“ stiskl mu přátelsky rameno a Harry neznatelně kývl na souhlas. Sirius stáhl svou ruku: „Už musím jít, neodkladné věci žel Merlin nepočkají. Za dvě hodiny se sejdeme v prvním patře v rudém salonku,“ s těmito slovy se otočil a odešel z místnosti nechávaje Harryho samotného, porada Fénixova řádu se kvapem blížila a on nechtěl zmeškat zahájení, které vždy bývalo důležité.

***

Když Harry osaměl, dosedl ztěžka na postel a přemýšlel, jak se Siriuse zeptat na ty zvláštní schopnosti, myslel si, že jeho rodiče byli nějak výjimeční, ale když mu dnes Quietus Snape sdělil, že má také nějaké zvláštní schopnosti, došel Harry k závěru, že se tento jev musí objevovat ve všech honosnějších kouzelnických rodinách. Avšak nikdy se mu nikdo o tomto ani slůvkem nezmínil, ani Hermiona, a ta, jak je známo ví vždycky všechno. Zakroutil nechápavě hlavou, snaže se tak zároveň utřídit své myšlenky, to však moc nepomohlo, proto se rozhodl raději prozkoumat svůj pokoj.

Pokoj byl docela prostorný, naproti dveřím se nacházelo okno, kterým bylo vidět na jakýsi dvorek. Po levé straně ode dveří se nacházel psací stůl, pravděpodobně ručně ryt a při bližším zkoumání Harry usoudil, že musí být minimálně pár století starý. Samozřejmě u stolu nechyběla ani zhruba stejně stará židle, se zašlým polstrováním. Vedle stolu se nacházela skříň, taktéž vypadala, že mnoho zažila. Ostatně, celý nábytek v pokoji se zdál být velice starý a zašlý svým stářím. Naproti skříni u protější zdi byla velká postel s nebesy, kam by se dle Harryho vešli klidně tři kouzelníci vedle sebe. U postele, u zdi, blíže k oknu se nacházel malý noční stolek s lampičkou a tím vybavení pokoje končilo. Nebylo to, kdo ví jak honosné, ale působilo to velice útulně. Harry se rozhodl, že nic měnit nebude, takto se mu to líbilo, zdálo se mu, že to má své kouzlo. Při bližším zkoumání pokoje zjistil, že se ve skříni nachází již všechny jeho věci, které si sbalil v Kvikálkově, avšak klec s Hedvikou tu nebyla. Rozhodl se, že se na to zeptá svého kmotra. Svou sovu měl totiž velice rád a docela jej štvalo, že jí nemá u sebe.

Z úvah jej vytrhlo až zavrzání, otočil hlavu ke dveřím, které se s dalším skřípěním otevřely a na prahu stála Hermiona s Ronem. S úsměvem vstal z postele, kdy se vlastně posadil? Tolik byl ztracen v myšlenkách, že si ani neuvědomil, kdy si na ni sedl.

„Čau kámo, můžem dál?“ zeptal se s úsměvem Ron.

„Ahoj Rone, no jasně, že se vůbec ptáš! Tak rád tě vidím.“

„Jo, já tebe taky, Hermiona za mnou byla, že jsi už dorazil, tak jsme šli hned za tebou. Povídej, jak ses tu část léta měl? Nebyli na tebe příbuzní moc zlí?“

„Měl jsem se docela fajn, teda jak se to vezme, že jo. Pokud bych to měl srovnávat s minulými prázdninami… hmm… klasika, jako vždy, ale věřím, že teď strávím mnohem příjemnější léto než doposud a dost se na to těším,“ usmál se Harry a sedl si zpět na postel. Ron i Hermiona udělali totéž.

„Je to hrozné, že musíš stále žít u svých příbuzných, kteří tě nemají moc v lásce, Harry,“ řekla smutně Hermiona. Harry však zavrtěl hlavou.

„Nechci o nich mluvit, chci si užit chvíle, kdy s nimi nemusím bydlet, tak mi to nekaž, prosím.“ Hermiona přikývla a dále se o Harryho rodině nikdo již ani slůvkem nezmínil, za což jim byl oběma moc vděčný.

Dál si povídali o všem možném, kluci o famfrpálu, Hermiona se je snažila navnadit na nadcházející školní rok, jak určitě bude bezva a jaké předměty si zapíše, což klukům vyloudilo na tvářích nepěkný škleb. Nedokázali pochopit, že Hermiona ani o prázdninách si nedá pokoj a stále by něco studovala. To poznamenal i tiše Ron, Hermiona jej však slyšela a tak jej v hraném rozčílení bouchla do ramene, načež se všichni tři začali smát.

***

O dvě hodiny později Harry sešel do rudého salonku v prvním patře a čekal na Siriuse, když přišel, oba se usadili u okna do dvou značně pohodlných křesel.

„Tak, Harry, co bys rád věděl? Nevím totiž, čím bych měl začít, takže se asi spíše ptej a já ti budu odpovídat.“

„Dobře…“ chvíli Harry mlčel, než se odvážil rovnou zeptat na to, co jej již takřka od začátku prázdnin nenechávalo klidným.

„Sirie, chtěl bych se zeptat, zda mí rodiče byli něčím výjimečným,“

„Ach, ano to byli, tvá matka, Lily, byla velice nadaná mladá čarodějka, velice dobře ji šla kouzla a excelovala v lektvarech, které chtěla po studiu studovat. James se chtěl od mala stát bystrozorem a tento sen jej neopustil, bohužel nežil tak dlouho, aby se jim mohl stát,“ řekl smutně a dále nepokračoval. Místnost se tak pohroužila do ticha. Harry byl také nějakou dobu zticha, přemýšlel jak se svého kmotra zeptat na ony schopnosti, nechtěl přímo prozradit, že něco takového pravděpodobně umí, i když věděl, že je to dobrý člověk, neznal jej však natolik, aby mohl odhadnout jeho reakci. Navíc, Quietus mu řekl, že to sám drží v tajnosti, což pravděpodobně není jen tak. Nakonec položil otázkou, o které doufal, že bude nic neříkající.

„A Sirie, moc toho stále o magii nevím… jsou nějaké zvláštní schopnosti, které by mohli kouzelníci mít?“

Sirius zakroutil zamítavě hlavou: „To je vyloučeno Harry, o ničem takovém nevím a to jsem z jednoho z nejstarších rodů v Británii, starší je už jen rodina Malfoyovic a Snapeovi,“ přičemž tato dvě příjmení neopomněl říct s notnou dávkou odporu. Toho si však Harry nevšiml, místo toho hleděl na Siriuse značně překvapeně.

Komentáře (4)
Zobrazeno: 490×
Dne 18.07.2015 v 17:17 | Renée
Publikováno v kategorii: Prokletý rod Snapeů
Komentáře
1. Amarylis 18.07.2015 v 22:12
Úžasná kapitola! Jsem opravdu ráda, že si opět začala psát.
Doufám, že v dalších kapitolách se toho dozvíme víc o Quietusovi a o rozhovoru Siriuse a Harryho.
Vážně se moc těším na pokračování.
Tak ať tě neopustí múza a chuť ke psaní.

2. Renée 05.08.2015 v 18:58
Děkuji! :-) Komentáře mě vždy potěší a povzbudí v dalším psaní. Co se týče Quituse... nech se překvapit, buď se již něco dozvíš v další kapitole nebo nikoliv. Jsem nevyzpytatelná devil:-D

A co se týče rozhovoru mezi Siriem a Harrym, mohu prozradit, že čtenáře pravděpodobně moc nepotěším, ale víc se dozvíš v další kapitole. ;-)

3. jill 23.04.2017 v 11:01
Ahojky krasne povidky
Budes pokracovat ? Je nechat to nedokonceny :-/

4. Máňa 04.11.2017 v 23:17
Zajímavý. Budeš pokračovat? Chtěla bych vědět, jak se vyvinou Harryho schopnosti.

Přidání komentáře



Bold text Italics Link    :- ;- 8- :-D :-P :-O :- :-/ ;, ]:-D :-[ O:-

Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici osmnáct:
Design: BLANCH | Png: IconArchive | Obrázek: Blizzard Entertainment, jedná se o screen ze hry World of Warcraft.